Počátky dolování

Hornictví se řadí k nejstarším druhům lidské činnosti. Od okamžiku, kdy pravěcí lidé někdy před 600 000 či více lety vyrobili první kamenné nástroje, začal jejich trvalý zájem o přírodní zdroje. Zprvu se zajímali o horniny snadno opracovatelné, především o křemeny, křemence a vápence.

Hlavní suroviny sbírali na štěrkopískových pláních a terasách v povodí řek a potoků. Po jejich vysbírání v nejbližším okolí bylo nutné je uvolňovat z matečné horniny hornickou činností. A tak v rovinatém terénu vznikaly první lomové jámy, na svazích stěnové lomy a ve stráních první krátké štoly.

V mladší době kamenné pravěcí horníci pronikali místy až do 10 m hloubek, z šachtic razili chodbice a zajišťovali je výdřevou. K důlním pracím se používaly kamenné, kostěné i dřevěné nástroje a k dopravě na den sloužily kůže.


Vhodným materiálem byly i různé odrůdy rohovce (např. v okolí Brna, v Barrandienu, v Českém Středohoří ij.) a radiolarit (na východní Moravě a v Karpatech). Kromě sběru kozákovských jaspisů snad již ve starší době kamenné (45 000-14 000 let př. n. 1.) jednou z nejrozšířenějších surovin byl obsidián (v okolí Zemplína). Z ostatních to byl kromě amfibolitu (v povodí Sázavy) zejména mramor (Bílý kámen u Sázavy), těžený lomovými jamami již od mladší doby kamenně (4500-2500 let př. n. I.) až do doby bronzové a užívaný pro výrobu vápna i ozdobných předmětů.

Surovinou bylo i lupkové uhlí zv. švartna (okolí Slaného, Nové Strašecí), těžené nejspíše v lomových jamách a zužitkované na zhotovování náramků či prstenů, či tuha (jižní Čechy) nezbytná od mladší doby kamenné k nátěrům keramiky. Jakmile člověk poznal vlastnosti prvních kovů, vznikl další civilizační stupeň - doba bronzová (1800- 700 let př. n. 1.). V českých zemích zatím není průkazně doložena těžba měděných rud na Slovensku však mohly být již v této době dobývány nehlubokými jamami ve Slovenském rudohoří a v Matře. Do Čech však podstatná část mědi musela být importována z alpských zemí (Mitterberg).
Cín, tvořící nedílnou součást bronzové slitiny, mohl pocházet již náplavů na úpatí Krušných hor a snad i ve Slavkovském lese v povodí Ohře, Teplé a jejích přítoků. Získávání cínu se dalo převážně rýžováním, zprvu jednoduchým propíráním materiálu v misce s vodou ve vodních příkopech vedených až do blízkosti sekundárních ložisek V nich se propíraná hornina čeřila rýžovnickými hrabicemi, které později přešly jako symbol do znaku několika českých hutnických měs. Po vyčerpání náplavů či rozsypů mohlo již v době bronzové místně dojít i k povrchovému dobývání primárních ložisek cínovcových rud.

Přes své znamenité vlastnosti se však bronz nestal surovinou pro hromadnou výrobu. Tuto úlohu mohlo splnit jen železo, jehož ložiska byla v Evropě četná a lépe zpracovatelná než měděná a cínová. Jeho využitím byla zahájena další epocha zvaná dobou železnou (Od 700 let př. n. 1.). K získání železa ještě v jednoduchých výhních se hodily snadno tavitelné hněděly, vyskytující se v kloboucích železných rud a pyritů i jako bahenní ruda v místech bývalých močálů. Ložisek tohoto druhu bylo na našem území značné množství.

Kromě těchto užitkových materiálů bylo záhy získáváno i zlato, snad již v době lužické kultury (kolem 1200 let př. n. 1.), zejména po příchodu Keltů (400 let př. n. l.) těžené shodným způsobem jako cín, tedy rýžováním na pánvích či sítech. Snad se používaly i jednoduché splavy a na nich zachycený rudní materiál se ještě propíral v nádobách s vodou. Pozůstatky keltských rýžovnických prací tvoří ještě dnes mohutné pootavské komplexy v jižních Čechách. V keltské době se rýžovalo v Posázaví a Povltaví, v povodí řady řek ve Slezsku a na severní Moravě, zejména v Jeseníkách, později dokonce i v okolí B. Štiavnice.

Zatímco české země byly od 10. století pokládány za hlavní zásobnici zlata v Evropě, otevřenou otázkou zůstává, zda byly v předhistorické době těženy i domácí stříbrné rudy. Přes rozvinuté přemyslovské mincovnictví a šperkařství se vzhledem k povaze našich stříbrných ložisek zdá, že jen menší část stříbra mohla být získávána z výchozů oxidačních pásem pozdějších revírů středních Čech; většina stříbra spíše ještě pocházela z dovozu. První stříbrné doly byly u nás otevřeny až na přelomu 12. a 13. století. Tyto i ostatní kovy se v prvních stoletích dějin našich zemí ještě nezískávaly soustavně. Byly totiž většinou uloženy v hlubinách země, na jejichž vytěžení dosavadní technika ještě nestačila. V nejbližších údobích však ve způsobu exploatace došlo k zásadní změně.